Víš, kde jsou ledviny a víš, kam máš kopnout. Já vím, že jsi idiot, víš absolutní hovno.

Slova. Slova. Slova. Slova. Slova. Slova. Slova. Slova.
Věty, fráze, otázky, výkřiky.
Štípání, škrábání, bušení, trhání, škubání, tahání, kopání.
Díváš se na svoje vnitřnosti rozprsknuté na betonu.
Noc kreslila na zdi ty nejděsivější obrazce, z nichž se vytratily barvy.
Tak dlouho tady ležíme, že jsme zapomněli jaký je to prostě žít.

Mravenci na rtech

Vidím mrtvý lidi, ale to je v pohodě.
Všechno kolem hoří, ale ruce jsou studený.
Hoří mi obličej.
Chvějivě praskavý zvuk, jako když se otevře kola.
Plápolá.
*.......................................................*
Mlčíš?
Mlčím.
To je dobře, protože už mi je špatně, jak všichni kolem řvou kvůli té malé jiskřičce.

(PS. Ahoj Magdaléno.)

Dny jsou věčný

Sprcha vulgarity, hnijícího kalu zlosti.
Těžko nezvracet hnusem a bolestí.
Slova jako tisíce jehel probodávají žíly.
Bolest tak hustá, že se v ní můžu vznášet i bez plavání.
Doufám, že mě postel polkne, aniž by mě předtím rozkousala.

Say goodnight just sleep tight

Zrezly mi vlasy od pláče.
Zápach kultury připomínající hnijící lidské maso.
Viděla jsem mrtvý lidi, tak ten zápach znám.
Mávám morrisem.
Nech si o tom zdát.
Tak se napijem.
Přes smrad lihu a morrise neucítíme ten mrtvej zápach.

Noční myšlenky

Jsme vlastně vědátoři.
Je těžký najít, jak vlastně dýchat.
Nevzpomínám si.
Zasekla jsem se ve městě, které chce, abych vyrostla.
Chci ale lézt po stromech,
Nikdy nekončící boj s mojí myslí.
Zase jsem pryč.
A mám studené ruce.
Nechci usínat se zhasnutým světlem.
Ale jsem vědátor a tak vím, že rohypnol chutná slaně.

The smell before the rain

Navždy spát.
Spánkový deficit velký jak půlka vesmíru.
Mého vesmíru.
Můj vesmír je momentálně šťastný.
Ale vždycky se může něco posrat.
Takže pokud ti to nevadí, tak myslím, že dnes zůstanu doma.
Spíš nebo jsi na party, zatímco já ztrácím čas.
Bylo by fajn, kdyby to vyšlo.
Ale víš jak, chci navždy spát.

Think about spring and how it changed everything

Monstrum vtrhlo bez zaklepání.
Prostě rozrazilo ty zasrany dveře.
Začalo řvát, tak jako nikdy.
Začalo mi rvát vnitřnosti.
Nenasytně se jimi cpalo.
Nebránila jsem mu.
Naopak jsem ho ještě povzbuzovala.
Notak dělej, znič mě ty sráči, pokud to bude pak lepší.
Zničehonic mě objal a odešel.
Zůstaly za ním jen krvavé stopy.
Takže to bude pořád na hovno.

(Článek ze začátku června)

Smart, headstrong and independent

Vůně tabáku a mentolových bonbonů.
Pálí mě oko. 

I like her cuz she's smart, headstrong and independent.

Kostnatá krvavá kolena dělají skvrny na povlečení.
Well, Jesus Christ, I'm alone again.
Nesnáším, jak kritizuješ vše, co řekne.
I'm sick of everything tha makes you smile.
Těžko se to popisuje.
Hlína za nehtama.
It's like I'm sleepwalking.

Pár slov, co jsem našla na dně piva

Všechna ta láska je umělá. Plastová.
V našem případě skleněná s průhlednou tekutinou uvnitř.
Prosím trochu té lásky s cigaretovými nedopalky.
Rozdávám fialové polibky.

S trochou zelené krásky. 

Dlouhý noci.

Tak dlouhý, že ani nevíš, jestli spíš nebo bdíš.

Pak ty divný rána. 

Divný ale krásný. 

Svým způsobem.

Mám rozbitý koleno.

Ale teče z něj štěstí.

Těším se na příště.

Třeba z toho něco bude.

Je mi ze sebe zle

Proč cítím nenávist, když mě objímá někdo z čisté lásky. Je to obrácený stockholmsky syndrom? Proč se pořád víc a víc uzavírám do sebe? Proč čím dál víc kopu kolem sebe? Řekli mi, že jsem nemocná, tak asi chci jednou umřít sama, aby to nikoho nebolelo. Jiný vysvětlení pro to nemám. Občas se tohle chování snažím premoct, ale pak je mi zle sama že sebe.
Zkoušela jsem se vrátit k lidem a věcem, co jsem měla ráda, ale nejde to. Jako bych měla od TÉ doby jiný pohled na svět. Jako by někdo zmáčkl vypínač a já se teď snažím na něj dosáhnout a vrátit to zpět, ale je moc vysoko a nedokážu tam doskočit.
Nechci aby mě někdo zachraňoval, chci aby jsi stál vedle zatímco se budu zachraňovat sama.

A když umřu, tak jako proletím stropem, nebo co se stane?

Fakt divná kůže.

Ty mrtvý těla v zemi.

Já vím, taky umřu a nebude to za dlouho.

Nemám z toho strach.

Mám strach z toho, co bude po Tom

Což to je vlastně strach z nevědomosti.

Taky strach, že nedokážu kontrolovat svojí budoucnost.

Všechno to prostě utíká moc rychle.

Je to divný, chápeš.

Rozpadnout se na kousky

Hvězdy nad Prahou.
Obtisklé kosti na matraci.
Zase se mi klepou ruce.
Monstrum stojí mezi dveřmi a drápy škrábe o trám dveří.
Pokaždé v noci se vrací ve snech.
Klepu se celá.
Ale nikdo za to vlastně nemůže.

Zabije mě to.

Skonči to.
Už žádný pláč.

Dextromethorphani hydrobromidum v záplavě špenátu

Nerozpoznávám chutě. Cože? Jo tak. Zvláštní. Necítím svojí kůži. Prašť mě. A nic. Mám chuť sebou trhat ze strany na stranu. Pořád necítím chutě. Jenom ta cola je studená. Shit. Točí se mi hlava. A s ní i žaludek. Kde to jsem. Nevím. Chci spát, ale nejde to. Tak jenom ležím. Mám v hlavě cvrčky. Spoustu cvrčků co běhají sem a tam. Sakra, co jsem to chtěla napsat. Jakobych neměla kůži. Chci vyrvat sebe za sama sebe. Přijde mi, jako bych ztrácela tep. Mám hrozně studené tělo. Ale není mi zima. Asi se pobleju.

P.s. Zdravím Madlenku!

Čtyřicetčtyři

Otevřu oči. Pokoj je tichý, chladný a potemnělý. Sednu si a prohrábnu si vlasy, podívám se a vidím, že polštář je celý od krve. Dotknu se nosu a cítím, že krvacím. Stoupnu si a pomalu ujdu deset kroků směrem do koupelny, otevřu dveře, vejdu dovnitř a zapínám světlo. Před nárazem prudkého světla přivřu oči a čekám, až si zvyknou. Postoupím dopředu a chytnu se umyvadla. Otevřu oči a poprvé po několika dnech vidím svou vlastní tvář.
Ze skříně vytáhnu ručník, čistý bílý ručník, namočím jej a začnu smývat krev. Už není bílý. Točí se mi hlava. Potřebuju si sednout. Povolím v kolenou, nohama se opírám o dveře.
Nádech, výdech. Vstát.
Došourám se do kuchyně. Pro dnešek se vykašlu na jídlo. Uvařím kávu a zapiju léky. Zapálím cigaretu. Jednu a hned druhou. Sleduju, jak otevřeným oknem kouř utíká do šedého sídliště. Zapálím další a další. Káva už dávno vystydla.
Už se stmívá.
Postavím se, protáhnu nohy a záda a vydám se do koupelny. Tam strávím několik minut a vydám se do pokoje. Zalezu do peřin a hledám pohodlnou polohu. 
Mé tělo stále žádá něco, co mu nemůžu dát, tak nemůžu usnout a ležím na zádech a koukám do stropu a poslouchám, jak soused vzlyká a buší do zdi, proklíná Boha a modlí se za odpuštění.
V jednu chvíli se mi zavřou oči a za okamžik už spím.

Zmizet

Vydechnout a už se nikdy nenadechnout.
Roztrhat ten zbytek iluzí, co mi zbyly.
Rozeběhnout se proti zdi, ale už necítít bolest.
Ztratit se ve vlastním oblečení.
Nechat vystydnout čaj.
Psát dlouhou zprávu, ale už neodeslat.
Prostě zmizet.
Navždy.

Měj to v píči a dej si rivotril

Píšu to po nocích, zatímco ty asi spíš.
Z venku není nic slyšet.
Venku všechno spí.
Lehký pocit léta všude kolem.
Jak se ti jednou dostanu hluboko pod kůži, tvůj život už nikdy nebude stejný.
Střepy bloudící tepnami mého těla a hledající mé srdce.
Zrychlený tep.
Slunko trhá mraky a prodírá se ven.
Třesou se mi ruce.
6 týdnů v ústavu, ti změní život.
Všechno je jako sen.

Nevim proč

Uvězněná ve svém světě.
Fakt nevím, kdo mě zachrání.
Hloupá slova bez významu.
Tyhle věci trvají věčnost a já speciálně jsem pomalá.
Propadat sama do sebe.
Duše ze skla.
Ale snažím se bojovat.
Teda kopat kolem sebe.
Chci pryč.

Vůně spálený kůže

Chci cítit, že jsem, případně mít jistotu, že nejsem. 
Samou únavou nemůžu spát.
Už dlouho čekám, až se to zlepší.
Zatím je to jenom horší.
Spálenina na předloktí.
Nebolí, takže už nejsem.
Ale všem to přijde nechutný.

Explicitní snídaně

Ležet v posteli. Pomalu od sebe odlepit oční víčka. Uvědomit si, že sen skončil. Vyřešit v hlavě, co je vlastně za den a co se dělo včera. Zívnout. Proumnout si ospalé oči. Znovu zívnout. Nechat oči zvyknout na ostré slunce. A pak ty paprsky nechat proniknout do ztuhlého těla. Vyprostit se z deky. Klidně se posadit a zkontrolovat čas. Hodiny na stěně přestali fungovat již dávno. Snad ani nikdy nefungovaly. Snad v tomto pokoji nikdy neexistoval čas. Otřást se zimou. Pozorovat jak tělem projela husí kůže. Mlčky srovnávat myšlenky v hlavě a poslouchat zvuky ulice přes otevřené okno. Vstát. Udržet své tělo na nohách a přesunout jej k oknu. Zavřít okno. Nenechat se vyděsit realitou. S úsměvem pomyslet na svou  lásku. Snad ta myšlenka bude hřát. A i když to působí nepravděpodobně. Tak opravdu hřeje.

Dojít na záchod. Strávit tam několik minut. Došourat se do koupelny. Chvíli si prohlížet svůj zničený obličej v zrcadle. Spiklenecky se usmát. Jen tak z hecu zařvat na toho prevíta v zrcadle. Znovu se usmát. Umýt si ruce a pak vyčistit zuby. Působí čistě, i když špatnou péči těžko zakryjí. Zahledět se přímo do svých očí. Vidět panenky roztažené, až to působí nelidsky. Ďábelsky se zasmát a pak uhnout očima od zrcadla.

Navštívit kuchyni, ačkoliv není hlad. Postavit vodu na kávu a do malého hrnku nasypat dvě lžičky hnědého prášku. Nenajít cukr a tak jen otráveně mávnout rukou. Zalít kávu vřící vodou, zamíchat ji lžičkou a napít se. Znechuceně se ušklíbnout. Lepší by bylo, si ten život osladit. A nepít kávu tak horkou. Vytáhnout z lednice dvě vajíčka a slaninu. Stále nemít hlad. Pracně ve spíži najít olej. Nalít jej na pánev přichystanou na sporáku. Vyklepnout vajíčka na pánev. Položit na ně tři plátky slaniny. Nechat se omámit vůní čerstvé kávy a jistě lahodné snídaně. Položit si talíř s volskými oky a slaninou na stůl. Vedle dát kávu a začít jíst. Usmát se při vědomí, že hlad není, ale chuť přišla úplně sama. Nečekaně. Už jen párkrát si kousnout a přestat jíst.
Odložit příbor a zamyslet se. Nechat hlavou projet vagón myšlenek a pak si zapálit cigaretu. A pak další. Pozorovat kouř bloudící pokojem. Uvědomit si, že čas stále neexistuje. A začít chápat nepopsatelné účinky toho to stavu. Mít před sebou celý život. Přitom nevědět, zdali je lepší být na začátku, někde uprostřed nebo na konci. Být zmaten vlastní hlavou. Vlastním myšlením. A stejně se usmívat.

Přestat ignorovat halucinaci na stěně. Nechat se jí ovládnout a smířeně se zasnít. Zapnout rádio a ponořit se do tónů písně "Weolcome To Mystery". Nechat rozpustit své tělo a odplout do dalekého vesmíru, kde není negativních ani pozitivních emocí. S posledními tóny písně se vrátit na zem. Probudit se ze snu a pohlédnout na hodiny. Ručičky se zmateně točí po ciferníku. Nepochopit smysl toho rána. Té snídaně. Toho času. Cítit jistý nával napětí jako před výbuchem. Uslyšet tóny vyzvánění na mobilu. Nechat se tím napětím úplně pohltit. Zvednout telefon a těsně před tím, než hlava explodovala se radostně uvolnit. Pocítit neskonalou euforii, která přišla s hlasem ozývajícím se v telefonu.

"Spolu to zvládneme." řekl hřejivě známý mužský hlas.