Vítej doma

Monstrum vykoplo dveře.
Takhle to nemělo být.
Nemělo se už nikdy vrátit.
Významně se na mě podívalo.
Vědělo, že se mu ani bránit nechci.
Vědělo, že se mu nedokážu ubránit.
Ale tohle vše jsme já i Monstrum už zažili.
Jsme totiž lapeni v časové smyčce.
Najdeme někdy cestu ven?

Kůže bílá jako papír

Malé výběžky na kůži. 

Spousta kostí, které se snaží prorvat kůží ven.

Něco je neuvěřitelně sexy

na přejíždění prsty po napnuté kůži. 

Po kůži bílé jako papír

obsypané soukromými hvězdnými konstelacemi.

Ten nejvoňavější papír

i bez použití parfému.

Kůže je často přehlížená.

Ale ne mnou.

Pro mě je to nejlepší potah na sedačku.

Chci pokrýt tvé tělo polibky a benzínem

Přilož mi pušku k hlavě,

a obarvi stěny mým mozkem,

chci cítit chlad hlavně,

a teplo v kádi s voskem.

Musí to být k nasrání,

když si vyměníme role,

mě přestane bavit čekání

a skončím na tebe s nožem.

Dosahuji vrcholu,

když tě svážu do kozelce.

Teď ležíme tu pospolu,

jen tvé péro v mé kabelce.

Vášně mysli

Konvice, zásuvka, lednička, mlíko, kafe. Zívnutí.

Počkat.

Tohle není naše kuchyň.

Ale je pěkná.

Sednu si na linku a srkám kafe

Všichni ještě asi spí

V koupelně potkávám holku, kterou jsem viděla včera, když ji kluk, kterého sotva znala, škrtil.

Drbe ze sebe špínu, která nejde smýt, dokud její celé tělo nekrvácí.

Pálí mě kůže.

Zrcadlo

Spánek s vůní neuroleptik

Mohla bych mít všechno, co bych chtěla.

Ale já nic nechci.

Jen mi dej prosím další polibek na sedmý obratel.

Ztrácím se po peřinou,  kterou ani nepotřebuju.

Se mnou se tam ztratila i slova.

V té vůni, ze které se mi až motá hlava, ztratila význam.

Všechny ty dotyky.

Všechno se to slévá v jednu šmouhu.

Šmouhu v pastelových barvách, které napovídají, že to není pravda.

(starší blitka)

Kyselý hrozny nejsou hrozný

Burákovitě.
Puntíkatá kůže.
Pod ní tak strašně prázdno.
Všechny ty vločky, paprsky a kapky.
Nemohu se jich dotknout.
Jsem totiž někde mezi dnem a nocí.
Mezi nebem a zemí.
Mezi láskou a nenávistí.
Mezi životem a smrtí.
Uvězněna v malé ZOO.
Nemohu ven.
A vlastně ani nechci. 

Víš, kde jsou ledviny a víš, kam máš kopnout. Já vím, že jsi idiot, víš absolutní hovno.

Slova. Slova. Slova. Slova. Slova. Slova. Slova. Slova.
Věty, fráze, otázky, výkřiky.
Štípání, škrábání, bušení, trhání, škubání, tahání, kopání.
Díváš se na svoje vnitřnosti rozprsknuté na betonu.
Noc kreslila na zdi ty nejděsivější obrazce, z nichž se vytratily barvy.
Tak dlouho tady ležíme, že jsme zapomněli jaký je to prostě žít.