Proč cítím nenávist, když mě objímá někdo z čisté lásky. Je to obrácený stockholmsky syndrom? Proč se pořád víc a víc uzavírám do sebe? Proč čím dál víc kopu kolem sebe? Řekli mi, že jsem nemocná, tak asi chci jednou umřít sama, aby to nikoho nebolelo. Jiný vysvětlení pro to nemám. Občas se tohle chování snažím premoct, ale pak je mi zle sama že sebe.
Zkoušela jsem se vrátit k lidem a věcem, co jsem měla ráda, ale nejde to. Jako bych měla od TÉ doby jiný pohled na svět. Jako by někdo zmáčkl vypínač a já se teď snažím na něj dosáhnout a vrátit to zpět, ale je moc vysoko a nedokážu tam doskočit.
Nechci aby mě někdo zachraňoval, chci aby jsi stál vedle zatímco se budu zachraňovat sama.
