Otevřu oči. Pokoj je tichý, chladný a potemnělý. Sednu si a prohrábnu si vlasy, podívám se a vidím, že polštář je celý od krve. Dotknu se nosu a cítím, že krvacím. Stoupnu si a pomalu ujdu deset kroků směrem do koupelny, otevřu dveře, vejdu dovnitř a zapínám světlo. Před nárazem prudkého světla přivřu oči a čekám, až si zvyknou. Postoupím dopředu a chytnu se umyvadla. Otevřu oči a poprvé po několika dnech vidím svou vlastní tvář.
Ze skříně vytáhnu ručník, čistý bílý ručník, namočím jej a začnu smývat krev. Už není bílý. Točí se mi hlava. Potřebuju si sednout. Povolím v kolenou, nohama se opírám o dveře.
Nádech, výdech. Vstát.
Došourám se do kuchyně. Pro dnešek se vykašlu na jídlo. Uvařím kávu a zapiju léky. Zapálím cigaretu. Jednu a hned druhou. Sleduju, jak otevřeným oknem kouř utíká do šedého sídliště. Zapálím další a další. Káva už dávno vystydla.
Už se stmívá.
Postavím se, protáhnu nohy a záda a vydám se do koupelny. Tam strávím několik minut a vydám se do pokoje. Zalezu do peřin a hledám pohodlnou polohu.
Mé tělo stále žádá něco, co mu nemůžu dát, tak nemůžu usnout a ležím na zádech a koukám do stropu a poslouchám, jak soused vzlyká a buší do zdi, proklíná Boha a modlí se za odpuštění.
V jednu chvíli se mi zavřou oči a za okamžik už spím.
